Mistr dvojího lokte

V historii umění je zvykem označovat anonymní tvůrce podle charakteristických děl nebo i výrazných slohových vlastností (např. Mistr vyšebrodský, Mistr třeboňský, Mistr litoměřického oltáře, Mistr hexagonálních roset apod.).
Podle F. X. Šaldy je literární kritika umění. (Václav Černý naopak tvrdí, že je to věda.) Z nedostatku možnosti identifikace bez detektivní námahy, označme anonymního tvůrce článku "Exilová literatura v pololetí 86" — České slovo, 6. červen 1986 — jako Mistra dvojího lokte. Mistr — protože při svých posudcích silně uplatňuje tvořivou fantazii a neváže se příliš nezáživnými reálnými fakty, což jest pravě charakteristikou uměleckého počinu. Dyojloketnost pak, jak chci ukázat, zdá se být nejcharakterističtější vlastností díla tohoto Mistra.
Kritika mi přišla do ruky už někdy v lete 1986: Někdo mi ji poslal, protože se tam mluví také o mé knize Mrchopěvci (velmi hanlivě), jaksi s křížkem po funuse, totiž dva roky po jejím vydání. Po přečtení článku jsem necítil potřebu na "kritiku" Mrchopěvců reagovat. Způsob, jakým jsem byl spráskán na jednu hromadu s celou plejádou autorů (Adina Mandlová, Lenka Procházková, Jan Novák, Jiří Gruša, dokonce i Milan Kundera — "všechny romány 68 Publishers") pro zdánlivě společnou tématiku, mě rozesmál. Navíc, pozorování Mistrovo, že "orgiastické výkřiky a vzdechy" v Janu Novákovi byly "odkoukány", vzbudilo ve mně soucit. Nepotřeboval jsem ani radu, které se mi dostalo ze zkušených míst, že pořádný autor kritiky ignoruje, ba ani nečte, jak např. známo o Williamu Faulknerovi.
Přišlo mi však nedávno do ruky Svědectví 79 a v něm dlouhý článek Josefa škvoreckého o Kunderovi a v té souvislosti se též stručně zmiňuje o pojednávané kritice našeho Mistra lokte, konkrétně o Novákovi, Grušovi, o mně a pochopitelně o Kunderovi, kde nás všechny hájí. To mě pohnulo, abych si uvedený článek z Českého slova přečetl znovu a pozorněji: Je to totiž, pokud vím, už podruhé, co jsem jaksi strkán do jednoho pytle s Kunderou, napřed autorem Českého slova a teď Škvoreckým, o což, mimochodem, přes Kunderovu velkou proslulost a tedy potenciální prospěšnost, ani příliš nestojím; dejme tomu, že se necítím hoden. Znovu ujišťuji, že se ani dnes nechci hájit proti "kritice" z Českého slova. Ostatně už to, v podstatě správně a stručně, řekl za mne Škvorecký v tom Svědectví. Navíc je zřejmé, že Mistr z Českého slova Mrchopěvce ani snad nečetl

 jinak by se přece nemohl domnívat, že je tam nějaký vulgární jazyk, horší než u Kundery, že je tam několik hluchých míst (ať mi je Mistr, třeba anonymně, ukáže), že hrdina je "úchylný". Naopak by věděl, že celou knihu se hrdina snaží vymanit se z vlivu perverzního vydérače (zatímco perverzní chování vyděrače je v celé knize vyjádřeno jen několika řádky, a to ještě převážně v náznaku).
Nyní však přicházím k vlastnímu jádru článku, totiž proč jsem kritika z Českého slova nazval Mistrem dvojího lokte. Pečlivějším přečtením jsem zjistil, že o něco dále kritik velmi chválí Jana Beneše u příležitosti nového vydání jeho koncentráčnických povídek a novely pod souborným názvem . . . žádné kvítí (Rozmluvy, Londýn). Napřed musím asi strašně zdůraznit, že s tou chválou velmi srdečně souhlasím; ano, výborná četba, ano, vysoké vypravěčské uměni. Hovorová-pražská čeština střižená muklovským slangem např. v povídce "Raportenka", nebo v jiných povídkách poměr spisovné a hovorové češtiny jako v tom vtipu o slavičím salámu —jeden slavík (spisovný) na jednoho koně (pražského) — pochopitelně nevadí, má to tam funkci.
Ale jak to, že to Mistr dvojího lokte nevytknul, když se nad tím tak pozastavuje obecně? Měří prostě dvojím loktem, odtud jeho označení charakteristickou vlastností.
Tak dál: Mistr dvojího lokte vytýká Janu Křesadlovi, tj. mně, že jsem dostal Hostovského cenu "asi za úchylného hrdinu" (výhrady k termínu viz výše) a dále vytýká Grušovi, že píše o sodomii, a to dokonce naprosto nefunkčně. Z toho vysvitá, že Mistr dvojího lokte je jedním loktem zřejmé proti psaní o sexuálních abnormalitách. Otevřeme však Beneše a hej presto! — hned v druhé povídce "Svědek státu" (str. 19-26) máme nekrofilii ! Mistru dvojího lokte to ovšem tady nevadí. Homosexuálním chováním z izolace od žen i pravými homosexuály se to ovšem v koncentráčnickém prostředí jen hemží — je-li jakž takž co jíst, a to už za Beneše bylo — a Beneš to taky věrně a pravdivě zaznamenává. Někdy jen nenápadně, což může uniknout nejen Mistru lokte, in sexualibus zřejmé nadprůměrně naivnímu, ale i mnoha jiným (např. potíže hrdiny z povídky "Zde podřezat" (str. 55-60) mají, abyste věděli, dost podezřelý původ), ale jinde je to dost explicitní, a co se týče způsobu podání, Beneš se vyjadřuje i v tomhle pěkně na rovinu a lidově. Např. na str. 181 se mluví výslovně o "soutěžích o nejrychlejší vejstřik a vzájemný honění péra", abych jen namátkou uvedl jediný příklad za mnohé. — Ať mi Mistr lokte najde jedinou takovou "vulgaritu" (kterou mi nasazuje jako psí hlavu) v Mrchopěvcích! Bud' to vůbec nečetl, nebo záměrně klame. U Beneše, chváleného Mistrem dvojího		 lokte až do stropu, to jde ale pořád, jako když prší, jako když hrom bije. Ne, že to snad vadí mně nebo komukoliv rozumnému, ale jak to, že to najednou nevadí Mistru dvojího lokte, když mu vadí menši věci u jiných autorů? Odpověď je nasnadě: pro ten dvojí loket. 
Není snad nutné upozorňovat na všecko. Jen na závěr bych chtěl upozornit na povídku "Práce pro republiku" (str. 163-68), jejíž téma je vlastně velmi podobné, či v základních rysech stejné, jako v Mrchopěvcích:
Zlý homosexuál (u Beneše uvězněný délesloužící poddůstojník) je pod ochranou komunistického totalitního systému (zde jako tzv. bonzák, čili udavač), a proto může sexuálně vydírat normální mladíky (zde např. vězně Opletala). Je to hajzl, smrtelně nebezpečný (zde způsobí zavraždění vězně Koksteina od bachařů za to, že se mu Kokstetn nechtěl podvolit) a je nakonec z nutné sebezáchovy (zde od vězňů) zabit udušením (zde utopen v pomyjích). Je přepaden popravčími (vězni), když se oddává perverznímu pohlavnímu styku a nedává pozor (zde při provádění felace zmíněnému již Opletalovi).
Dalších dokladů a výkladů snad netřeba, tohle už doufám mluví za všecko.
Jak to všechno spolu souvisí a proč to tak všechno je, bych mohl jen hádat, protože nemám k exilovému literárnímu zákulisí přístup a ani o to zvlášť pronikavě nestojím.
Připadá mi to jenom všechno najednou jaksi smutné.

 

Jan Křesadlo

(vyšlo v exilovém časopisu Západ 1986)