Vážená redakce,

Jelikož moje jméno bylo zmíněno v příspěvku Josefa Škovoreckého v souvislosti s Kunderou, (Svědectví 79) pokládám za vhodné vyjádřit také svůj vlastní názor na tento problém. Předem prohlašuji, že proti Kunderovi nic nemám, spíše naopak. Nelze-li dostat v mozkovnách západních snobů Československo na literární mapu světa jinak, než pomocí Kundery, tedy zaplaťpámbů za Kunderu. Dovolte však, abych též pokomentoval k tajemství Kunderova meteorického úspěchu, který dílem oslňuje, dílen rozzuřuje, v každém případě pak vede k všemožným, téměř nekonečným úvahám a reakcím.

Domnívám se, že když se sundají všechna intelektuálská cingrlátka, je podstata Kunderova úspěchu naopak jednoduchá a jasná. Tím nechci říci, že se to dá snadno udělat — to právě se nedá. Tedy normálně, lidsky a srozumitelně, bez všech Camusů, Proustů, Joyců, Kafků, Musilů, Hrochů, Picassů, Rembrandtů, atd., pouze z hlediska vnitřních řemeslných hřebíků, špagátů a trámů : Kundera udělal to, že nenápadně spojil dva nejčtivější a nejčtenější literární žánry, totiž pornografii a slaďák. Udělal to velice šikovně, ba snad i vkusně, a nadto to ještě zakamufloval jakousi filosofií, politikou, obecnou vzdělaností a estetičnem, až po tu muzikologii. Tím pádem (já vím, to je špatně česky, ale já to tak chci), tím pádem tedy se může každý své cti dbalý inteligent i inteligentka Kunderou veřejně kochat, aniž by se musel(a) stydět před sebou či před druhými, ba naopak jim to ještě dodává vzdělaneckého lesku. Víc na tom zřejmě není, ale ať to někdo zkusí!

Spojit pornografii s cukrkandlem není sám o sobě zase tak originální nápad : Počínaje již někdy v létech dvacátých stávají se autorky ženských románů stále smělejší a smělejší, až v poslední době došlo k vyvtoření tzv. "steamy romance", tedy česky asi "zapařené romance" či snad "romance pod párou", což už je právě ono. Emancipovanější autorky píšou "steamy", kdežto konzervativnější pokračují v tradiční romantice bez genitálii. Viděl jsem kdysi na televisi matku a dceru, jméno jsem bohužel zapomněl, které to tak dělaly : Matinka psala tradičně, dcerunka steamy, business zůstal v rodině. Obě kategorie romancí přinášejí svým tvůrkyním spoustu peněz, ale žádnou pravou literární slávu, protože kritikové je prostě a limine neberou vážně. Zásluhou Milana Kundery je ale právě to, že dostal "steamy romance" na skutečnou literární scénu, přidáním politiky, filosofie, všeobecného estetična a intelektualismu, a asi i své vlastní zajímavé osobnosti exotického exula. Vypadá to jako nic, jenže právě jde o úkol nesmírně delikátní, který by každý nezvlád. Pročež hoden jest dělník své mzdy. Jako vedlejší benefit se tím ještě obrátí pozornost Západu k Čechům, k české literatuře a vůbec, takže proti Kunderovi nelze vlastně nic namítat.

Ovšem, takhle naze, jak jsem to tu já podal, se to ve vysoké literatuře oficiálně vidět nesmí ! Protagonisti obou táborů v boji o Kunderu jsou místo toho zamotáni do intelektuálských floskulí jako Laurel a Hardy bývají do spaghettů. Nic se nesmí vidět jednoduše, když to jde složitě. Jungmannovi se např. nezdají Kunderovy postavy, ale neřekne, že jsou zkrátka neživé ("nikoli postavy z masa a krve"). Vidí v nich ještě pořád něco extra : "postavy jako funkce problému či rozvíjeného tématu". Ale, pane doktore, jakápak funkce problému ? Copak jste kdy viděl, aby sladký román nebo pornografie měly životné postavy ? Nemají je, protože je na nic nepotřebují, to dá rozum. A tudíž je nemůže mít ani jejich úspěšná kunderovská sloučenina.

Tolik tedy k ozřejmění základní anatomie Kunderových románů.

Zbývá vyřešit ještě problém, proč nám Čechům, až na malé výjimky, Kundera tak strašně vadí a jde proti srsti, místo abychom oceňovali, že oslavil české jméno a obrátil pozornost k naší literatuře, jež byla až do Kundery pouhou Popelkou. Myslím, že jenom závistí či šosáctvím se to vyložit nedá. Prosím, uvažujme : Jsou přece i jiní Čechové v zahraničí, kterým se tam daří výborně a mají slávu, jako třeba Martina Navrátilová, Ivan Lendl (ten dokonce "legálně"), Tomáš Baťa a kdekdo. Přitom jim ani nezávidíme, spíš jsme tak jako rádi, že ? — Ale to nejsou umělci! — Tak dobře, tak : Vadí vám třeba, že dejme tomu Eva Randová zpívá v Covent Garden a v Metropolitan Opera a v Bayereuthu a kde všude a že za to taky bere odpovídající peníze ?

Taky vám to nevadí, vůbec ne, taky jste spíš rádi, že se česká holka proslavila, neboť v hudbě život Čechů ! Ostatně, jsou na Západě i někteří spisovatelé jen o málo méně slavní než Kundera, kterým se tam taky daří dobře, a určitě líp, než spisovatelům doma, a to i těm oficiálním (to ostatně není vůbec kumšt), a přece je máte rádi, fandíte jim, přejete jim to, neboť si to zaslouží, naši koryfejové. Tak tím to asi nebude.

Někteří lidé, neurčitě čijící nepříjemnou podstatu kunderismu, se dávají svést vnějšími znaky a tradičními kategoriemi a myslí, že je to asi tou pornografií, že se jim to všecko tak jako protiví. Ale co vás nemá! Dosti explicitní sexuální výjevy a výroky jsou dneska v literatuře přece všude. Má je třeba trochu i taková Salivarová — a přece to nevadí. Naopak, všechen lid ji miluje a ctí. Tím to tedy taky nebude, málo platné. Řeknu vám, čím to je, však to už stejně sami víte, jenom si to buď dost jasně neuvědomujete, zavedeni spletitostí učenců, anebo se to stydíte vyslovit, aby se vám nesmáli. Řeknu to tedy sám, spíš za vás, než vám :

Kundera uráží tím, že svým dílem i filosofií jaksi narušuje archetypické principy mravního zákona či spravedlnosti v nás, že je to všechno makavou a zřejmou apotheosou nietzscheovského amoralismu a tak, a na ten způsob. Uráží tak zejména, nebo snad výlučně, Čechy, protože cizinci do toho nevidí a vidět ani nemohou. Uráží také víc Čechy doma, než za hranicemi, protože nás venku to už tak nepálí, i když si toho jsme též teoreticky vědomi. Navíc se lidé doma nemohou ani pořádně od plic ozvat, protože by přišlo na věci, za které by je třeba i zavřeli. Jen si to prosím, my venku, všecko dobře uvědomme : Doma zavírají i za to, že u někoho najdou Svědectví. A teď takový někdo, s patřičnou tensí, získá, pronese a kradmo doma otevře třeba to číslo 79, a teď si tam přečte, jak se pan Král rozčiluje nad tím, že disidenti doma mají moc kontroly nad českými emigračními nakladatelstvími a nad institucemi, které jsou s nimi spřízněny, takže, nastojte, ani cenu Toma Stopparda nedostala Sylvie Richterová za Kunderu, ale Jungmann, který Kunderu v lásce ani nemá. Já nevím, ale pro mne je v této situaci jakási inherentní obscenita. Je asi příznačné, že Milan Jungmann je doma, kdežto všichni hlavní Kunderovi apologeti, ti do krve vážní i ten rozpačitě konciliantní, sedí pěkně v suchu v emigraci. Češi vesměs mají prostě jakýsi pocit, že s nimi Kundera vyběhl, že se k celému národu jakoby mystickým způsobem zachoval stejně, jako jeho Ichheld ze Směšných lásek k chudákovi panu Zátureckému, který je tak naivní, že všechno i s Kunderou bere tak volsky smrtelně vážně, a přímo si říká o to, aby byl šizen a ošizen. Nějakých rozkladů snad netřeba, jde o věci dobře známé, se kterými se ostatně sám Kundera ani moc neschovává. Mimochodem, kromě této afinity obecné spatřuji též podobnou mystickou spojitost specifickou, totiž mezi panem Zátureckým a samotným Milanem Jungmannem ! Jak tak pedanticky rozebírá to i ono, jak ani na okamžik nepochybuje o velikosti Kunderova literárního talentu, jak tak pečlivě, poctivě a důkladně všechno rozšlapává a rozžvýkává — oni Jungmannové pocházejí ze selského kořene, jak víme ze školy. Moje sympatie jsou ovšem na straně pana Zátureckého, já už mám takovou povahu, že vždycky držím s tím, co je vespod. Kundera se tomu všemu jistě jenom směje, směje se pod kůží jistě i všem svým chvostíkům : Bytí není nejapně, pedanticky a závazkovitě těžké, je naopak lehounké až k nesnesení, protože žádná pravidla vlastně nejsou a nikdy nebyla. Vyplazuje přes železnou oponu na Jungmanna i na ostatní v kleci jazyk, potřepává dlaněmi, vloživ palce do uší, velice se baví. Stal se, abychom zacitovali, oním "básníkem, jenž předhonil vás všecky, stal se skřivánkem, jenž ukrad jádro z pecky", a to v tomto případě dokonce doslova, podobně jako např. Julda Fulda ukradl jádro z Josefa Balabána, nebo Ladislav Štoll z Václava Černého, atd., atd., i když v některých případech jen dočasně a nedokonale.

Ale hluchá nebesa se na to vše trpně dívají, aniž by inertní Bůh do toho máznul hromem a bleskem. Tak vnímáme, tak silně a bolestně cítíme, zatímco Kundera se pošklebuje, tak to vyžaduje nikoliv nějaká šosácká, maloměstská, nepařížská a nekosmopolitní, snad dokonce stalinská morálka, ale jakýsi tajný smysl, se kterým se asi rodíme a který v nás již v dětství chtěl, aby aspoň v pohádkách vítězilo dobro a spravedlnost, a který je taky zcela bezpečně a bez filosofování rozeznává, dokud ho nezačne kazit a kalit imelektuálština. Tento cit v nás trvá, jako psychologická skutečnost i když snad nemá žádný objektivní korelát, i když je možná, v dnešní hypercynické době, i objektivně komický a třeba nemá ve skutečné beztíži bytí opravdu žádnou faktickou váhu. Je to prostě jakási neoddisputovatelná, primární psychologická danost, se kterou se nedá nic dělat, podobně jako nelze žádnou učenou argumentací přemluvit normálního muže, aby dával přednost konečníku před vás proprium, jak tomu říkají či říkali katoličtí morální teologové.

Z toho důvodu, pane Králi, nebude asi možno většinu Čechů převychovat v tom smyslu, aby milovali a ctili Milana Kunderu, podobné jako je tomu v případě Sovětského Svazu, ať již je jeho význam objektivně jakýkoliv.

I zůstanou Čechové i nadále provinční, nepokrokoví a vůbec blátošlapní, se slámou v botách : Quel dommage !

S čímž se vám všem uctivě poroučím.

Jan Křesadlo (Reading, Anglie)