27.11.2008 Tvar 08
Stanislav Komárek
úvaha o Janu Křesadlovi
Už v dětském věku na mne doléhala bizarnost a nesamozřejmost světa, na který jsme si sice zvykli, protože nás obklopuje, ale jakmile jen na chvilku vypneme filtr likvidující žasnutí, vylézají nám oči z důlků.
Tak třeba jelen - představme si jen zvíře velikosti krávy, kterému vyrůstá z hlavy cosi jako značně veliký kostěný keř, který se nota bene ještě každoročně odlamuje a musí vyrůstat znova, možno-li ještě větší a větevnatější. Celá ta vysilující šaráda se děje jen pro jediné - aby bylo možno za hlasitého chrčení a hučení po tři neděle v roce vrážet do spolujelenů a se supěním a třeskotem se s nimi přetlačovat. Neméně přízračná je jelenice: nemá sice na hlavě nic, ale kdybychom ji pitvali v době gravidity (proč vlastně toužíme někoho pitvat? - neříkám sežrat, ale…), najdeme v břiše malého jelínka se vším všudy - od ruských panenek se celý jev liší jen tím, že řada nepokračuje dál. Jak se tam dostal? Tu jsme teprve u celého trsu bizarností. Proč pohlavnost? Proč jsou pohlaví ausgerechnet dvě, s celou tou kohoutovsko-slepičí polaritou a všemi těmi přízračnými parádami, etologickými obludnostmi a směsí svátostnosti s trapností? Nepovídejte mi nic o pohlavním výběru, tohle zavání mnohem víc starým gnostickým názorem, že náš svět byl stvořen zlými démony pro pobavení, jako jakýsi obludný wagnerovský Gesammtkunstwerk, mnohem dokonalejší, než kdyby jej vymyslel kdokoliv z lidí, ale zároveň s umně zabudovanými systému imanentními svinstvy: přízraky se v dunivé nudě věčnosti baví tím, jak se tu navzájem dusíme, trýzníme, požíráme, parazitujeme, zastiňujeme a my lidé také procitáme z krátkých a marných nadějí (ne nadarmo gnostičtí učitelé kázali, že pravá cesta je ta, kdy předvedeme čertíkům z jejich kýženého tyátru co nejméně, a tím je naštvem - stezka askeze a ctnosti).
Naprosto to neznamená, že svět nemá i své aspekty jako uteklé z přírodních katechismů či spisů Jana Karafiáta - koloušek, pokud zdárně unikne naší plánované pitvě, má, než si zvykne na tvrdou trávu, v příslušné žláze s cecíčkem uchystané mlíčko s optimálním poměrem tuků, cukrů a proteinů a maminka ho má opravdu ráda (ať si o tom sociobiologové říkají co chtějí). To však světu nestírá jeho bujivě obludnou ambivalenci, propojení velkoleposti, krásy a posvátna s hnusem, nízkostí, utrpením, trapností a hrůzou, což vlastně zajišťuje jeho dynamiku, trochu jako propojení ohně a vody v parním stroji - spása, osvícení, vyhasnutí a klid je vlastně totéž, vposledku cosi jako tepelná smrt vesmíru.
Jaké bylo moje nadšení, když jsem už v prvních vydaných Křesadlových prózách, Mrchopěvcích (1984) a Fuze trium (1988), našel právě tuto optiku vidění světa, jen formulovanou s elegancí a erudicí šedesátníka - cestou do práce, přebizarního ministeriálního úřadu, jsem si je ve vídeňských tramvajích, kde všichni zaraženě mlčí, s hlasitým smíchem pročítal („…záď smrdutého mandrila, nepravděpodobně nestoudná, uráží útlocit návštěvníků zoologických zahrad, avšak nicméně září symfonií delikátních i výrazných zelení, červení, modří a fialovostí. Podobně slavný kolorit mají i jisté kovově zářící mouchy, např. z rodu Calliphora, libující si ve výkalech a mršinách, jakož i některé druhy chrobáků. Zářivost a sláva jsoucna tak prostupuje všemi jeho patry…"). Je jistě obtížno udělat experiment, jak bych asi psal, kdyby Křesadla nebylo, ale obávám se, že rozdíl by byl málo patrný - kritikou občas konstatovaná podobnost je jaksi hlubší, v některých aspektech v samém kořeni.
Jan Křesadlo, vlastně PhDr. Václav Pinkava, CSc. (1926-1995), je zajisté osoba v české literatuře netuctová a vyvolávající rozporuplné reakce. Lehké to za života ani po smrti neměl. Skutečnost, že jakýsi literární činovník prohlásil, že „toho člověka do literatury nepustí a basta", byla jen pokračováním rozmanitých ústrků a kádrování minulých - vyloučení z gymnázia pro zesměšňování výuky němčiny, vyloučení z Filozofické fakulty UK, kde studoval (a nakonec přece jen dostudoval v r. 1954) psychologii, obvinění z „přípravy ozbrojeného povstání proti republice", za což byla v roce 1951 smrt. Kupodivu byl soudem postupně u tří instancí osvobozen (a poslán na drsnou dvouletou vojenskou službu do Domažlic). V jeho osudu je, jak vidět, dobře patrný i druhý aspekt křesadlovské sudby, fénixovské vstávání z popela (i ve své nové vlasti, Anglii, kde byl v Colchestru po léta klinickým psychologem a kde byl na základě nátlaku svých kolegů r. 1982 předčasně penzionován, se tak vlastně teprve mohl stát spisovatelem).
Pozastavme se u jeho dlouhodobé odborné činnosti a specializace - byl asistentem u doc. Kurta Freunda (1914-1996) na ambulanci pro sexuální deviace katedry psychiatrie UK v ulici U Apolináře v Praze. O jeho mentorovi, mimo odborné kruhy málo známém, snad pár slov. Z česko-německo-židovské rodiny pocházející sexuolog je světově znám jako zakladatel falopletysmografie, metody, sloužící původně k „objektivnímu" stanovení homosexuality. (Připomeňme, že v době rané Freundovy kariéry se stále ještě jednalo nejen o potenciální zločin, ale i o důvod ke zproštění služby v ozbrojených silách, tudíž i objekt simulace. Freund na své klinice také homosexuály „léčil" metodou pavlovovského podmiňování - promítal jim mužské akty a zároveň uděloval elektrošoky, voltáží se blížící síťovému napětí - není vcelku divu, že tak po druhém či třetím prohlašovali, že už se zcela „uzdravili" a chtějí domů: kliniku, kam byli centrálně sváženi, však používali v dobách prostých specializovaných klubů jako „seznamku". Freund však nebyl lokální Minimengele, časem nahlédl brutalitu a marnost svého počínání a zasadil se o suspendování antihomosexuálního zákona v roce 1961. Neznámo, zda v nějaké koordinaci s Václavem Pinkavou rovněž emigroval v srpnu 1968 na Západ a působil pak dlouhá léta v kanadském Torontu. Svého asistenta nakonec o rok přežil, byť skončil sebevraždou v pokročilém stadiu karcinomu plic.) Křesadlo-Pinkava však měl na Freundově oddělení v referátu i případy zarputilejší, rozmanité sexuální perverze v užším slova smyslu (dnes by se mnohým řeklo variace, i homosexuálové byli „odmedikalizováni" Americkou psychiatrickou asociací až r. 1973). Musela to být živnost značně pohnutá, kterou chtěl málokdo dělat, na hranicích skutečné rizikovosti. K ní patřilo i vedení a rozhojňování kartoték pervertů, přičemž sexuální neobvyklosti se táhnou, jak známo, napříč všemi vrstvami obyvatelstva a v jednom typu registratury byli vedle sebe straničtí, armádní, ba i policejní a tajnopolicejní činovníci, pomocní dělníci, intelektuálové, umělci a duchovní, grázlíci z podsvětí i fádní úředníčkové. Spravovat něco podobného bylo nejen „vo přesdržku", ale i záležitost politicky brizantní. Z této sféry své činnosti Křesadlo čerpal nejen náměty celé řady svých zápletek a úvah - celá sbírka povídek Slepá bohyně (1990) má pohlavní prapodivnosti za hlavní téma -, ale i námět pro svou kandidátskou práci Logické modely sexuálních deviací v objektu (odevzdal 1966). Navzdory tomu se zdá, že jeho spořádaná rodina se čtyřmi dětmi nesla v reálu všechny rysy občanské usedlosti a podobně, jako se stal Karl May řádným měšťanem poté, co začal rozmanitá alotria provádět na stránkách svých knih, Křesadlovi bohatě stačila na sexuální nezbednosti jeho profesionální a literární činnost
Tento článek by neměl dublovat přečetné údaje bibliografické, kritické i životopisné, které laskavý zájemce o křesadlovskou problematiku najde na adrese www.kresadlo. cz (kde je i seznam jeho prací odborných, což zmiňuji obzvláště), ale spíš upozornit na to, co tam není. Drtivou většinu publikovaných Křesadlových próz i básní jsem si koupil a přečetl, byť nemohu s dobrým svědomím tvrdit, že úplně všechny. Nejvíce by mu bylo možno, podobně jako mnoha dalším literátům, zazlívat nadprodukci či lépe řečeno to, že dával k publikaci i věci slabší a slabé, redundantní či nějak recyklované, případně je před svým nikoli náhlým úmrtím nezničil. Literát se ale hodnotí podle těch nejlepších, a těch je nemálo. Je ke cti Josefu Škvoreckému, že měl pro výběr v 68 Publishers ve všech případech (ještě Vara guru, 1989) šťastnou ruku. Křesadlo se vymyká zejména tím, že jeho literatura není literaturou ghetta, zahleděnou do lokálního mikrokosmu a nekonečného přemílání vztahových problémů, jak v kraji zvykem, ale je neobyčejně otevřený vnějším vlivům, ať oborově, tematicky nebo geograficky. To mu někteří nemohou zapomenout ani po smrti. Vždycky mne fascinovala jeho schopnost zkratkovitě líčit a výstižně karikovat příslušníky nejrůznějších národů blízkých i vzdálených a schopnost věrného napodobování (a též karikování) rozmanitých básnických forem i literárních stylů různých žánrů, autorů i dob (znal dobře i psychologii společenského podsvětí a sociálních okrajů). V tom se mu blíží snad tak Čapek ve Válce s mloky. Shodou náhod jsem přišel na společný zdroj zoologických mouder Čapka i Křesadla (např. právě o mlocích či o losech a jejich lovu a další severské zvířeně z Fugy trium) - dvanáctidílné české vydání Brehma v Ottově nakladatelství z let 1928-1929. Jiné Křesadlovy inspirační zdroje najde čtenář jen náhodou - teprve na Madeiře pochopí, co je předlohou pro vlhkotropickou a zároveň maloměstsky spořádanou a „zaprdlou" Bohémii v posledně jmenované knize, i „urogalština", fiktivní románský jazyk, jehož jsou tamtéž celé dlouhé odstavce, nápadně připomíná jazyk tohoto oblíbeného letoviska středostavovských Britů.
Křesadlova jazyková erudice byla příslovečná - uměl krom češtiny a angličtiny výborně německy (literární kvality jeho německých básní, např. z Antikura, 1992, jsou uchvacující), starořecky (jeho veleobsáhlý epos v homérském stylu Astronautilia, 1995, řečtináři velmi chválí), velmi slušně i latinsky a zajisté i rusky a další jazyky alespoň ve fragmentární podobě (románo, španělština, katalánština aj.). Okouzlující jsou jeho jazyky vymyšlené - kromě zmíněné již urogalštiny (Urogalie má ve znaku tetřeva, což v textu nikde nekomentuje, jako většinu svých dalších aluzí - musí se vědět, že tetřev se „vědecky" jmenuje Tetrao urogallus) je ve Fuze trium zejména krásná ukázka „hatupštiny", archaického indoevropského jazyka, vzniklého vektorovým složením sanskrtu, staré řečtiny a chetitských inspirací a dikcí Manuova zákoníku: „Ašte koješi manušofi eliptherišofi cherukam dekšuteram katagžlomázi, kojej pitnam putnam gjelušidriš plagatajn devtam potgereti" (překlad při stejném pořadí slov: Kdyby někdo muži svobodnému ruku pravou zlomil, takový plnou míru zlata zaplatit jemu je povinován). Neméně půvabná je ukázka jazyka turkických uchvatitelů Börödzöstánců: „Ažm instalatör, görgödzöm stanaröt (Jsem instalatér, pracuji pro stát). Každý, koho jazyky alespoň trochu zajímají, je Křesadlem nadšen. Bohužel nejsem vůbec schopen ocenit Křesadlovy výdobytky v oblasti vícehodnotových logik (logika obecně není optimální pomůckou pro orientaci ve světě, spíše tak cosi na pomezí metody a pověry) a hudby, jsa matematicky i hudebně zcela natvrdlý. Zato mohu s nejlepším svědomím prohlásit, že měl úžasný smysl pro živou přírodu jako celek, zvířata, rostliny i lidi v míře, jakou nemá většina biologů, o psycholozích a literátech z profese nemluvě (rovněž pro duševní svět tzv. přírodních národů a též duševně chorých a primitivů v naší společnosti). Křesadla fascinovala i katolická církev s celou řadou bizarností doktrinálních i ceremoniálních a barokně rozvitým uměním výtvarným i hudebním. To na ní právě oceňoval a dobře ji v její podobě z let čtyřicátých znal - ve svých knihách ji sleduje s trochou jízlivosti, ale v podstatě se sympatiemi, řka, že její učení je podobně prapodivně paradoxní jako svět sám, a tudíž by to mohlo být i pravda. U lidí vždycky viděl obecné rysy nad individuálními, jichž si tolik ceníme - ach, milý deníčku, jsme takoví jiní - ale ve skutečnosti se jiným podobáme tak, že přihlížející ufonaut by viděl mezi lidmi sotva tolik rozdílu co mezi slepýši. Všem zájemcům můžu jako svéráznou, ale neobyčejně hutnou, názornou a zasvěcenou učebnici doporučit i Průvodce inteligentního laika džunglí současné psychologie a psychiatrie (2001), byť je velmi jasně vidět, kterým směrům autor fandí a kterým ne. Křesadlovy přízně a nepřízně byly vždy z jeho spisů dobře patrné a neoblíbené literární kritiky či vydavatele neváhal karikovat s jízlivostí sobě vlastní, třeba v Obětině (1994). Karikoval ovšem rád i sám sebe, byť narcismus, nemoc většiny kumštýřů i literátů, ne vždy zvládal. Jeho knihy, i ty, které se odehrávají na fiktivních planetách a v jiných světech, jsou vždycky vázány na spoustu konkrétních, minuciózně promyšlených detailů a narážek, což je určitá smůla ve světě, kde triumfují nanicovaté jinozemě britských autorů či autorek téměř bez vlastností, jen s bubřícím myticko-epicko-magickým břemenem v téměř úplném vzduchoprázdnu - nu, snad i v tomto směru je všeho do času. Z dalších, dosud nezmiňovaných Křesadlových knih mne nejvíc nadchla básnická sbírka Sedmihlásek (1988) - půvab a invence některých básní je úžasná, Království české a jiné polokatolické povídky (1996) a Dvacet snů (1992). Často bývá diskutováno o tom, že Křesadlovi děj bujivě a bizarně přetekl, podivně se rozprskl a většinou postrádá tu sevřenost, kterou mají např. Mrchopěvci, za něž dostal r. 1984 Cenu Egona Hostovského. Je ovšem dobře se podívat, jak vlastně vypadají děje ve světě kolem, jak bujivě a bizarně přetékají a podivně se rozprskávají a kolik se toho s nimi musí udělat, osekat, vynechat, opentlit, aby se „hodily do románu" tak, jak jej doba chce mít, byť dnes jdou úpravy jiným směrem než za dob hájků, slavíčků a Starých bělidel romantické éry.
Křesadlo, na všech stranách podivně přečnívající, nezařaditelný, lišící se a rovněž poněkud svárlivý, však má na rozdíl od pisatelů konjunkturálních o stálý, byť ne masový přísun obdivovatelů postaráno i za řadu let po smrti. Nepochybně patřil mezi pět nejvýraznějších česky píšících autorů dvacátého věku, je ovšem otázka, zda se nebude těšit největšímu zájmu až při studiu vymřelých drobných literatur na katedrách evropské paleolingvistiky.