Tartaros je nejen nejtemnější místo v podsvětí řecké mytologie, ale nyní též nové tuzemské nakladatelství, jehož brány jako první opustila Slepá bohyně Jana Křesadla. Vydání zrovna této knihy coby premiéry je s ohledem na název zmíněného nakladatelství dost případné. Křesadla lze s nadsázkou, v níž si ostatně sám zhusta libuje, vnímat jako zavrženého „literárního Titána“, kterého, řečeno jeho (sebe)ironickými slovy, na rozdíl od různých vertikálních prosatérů a poetastrů s úrovní bývalých řeznických říkánek […] kritika zcela ignoruje, takže je nucen se literárně uplatňovat pomocí bizarně oplzlých próz (s. 213). Poznámka o nezájmu ze strany literární kritiky mohla platit snad ještě v roce 1991, kdy Slepá bohyně vyšla poprvé v sešitovém Bestselleru, ovšem nynější knižní podobě, rozšířené o tři povídky (Blevor, Travestie, Ostrov doktora Morouse), už byla – a tímto také je – věnována poměrně velká recenzentská pozornost.
Do Tartaru se Křesadlova Bohyně náramně hodí i z dalšího důvodu: její „nevidoucí“ kompetencí totiž není spravedlnost, nýbrž zvrácená, pochmurná posedlost, vyplňující bezedné propasti lidské sexuality, které kvůli společenským konvencím zůstávají povětšinou neprodyšně uzavřeny, občas se však – těžko říci proč a jak – nekontrolovaně odhalí (někdy doslova). Spojovníkem cyklu patnácti povídek se tak stává tematika, která těsně souvisí s autorovou profesí klinického psychologa a sexuologa a která se objevuje prakticky ve všech jeho knihách: jde o nejroztodivnější úchylky a jejich kombinace, zobrazené tu v groteskní trapnosti, tu v hrůzné bizarnosti.
Jak často provokativně naznačuje Křesadlův modelový autor v náhledu vlastního „spisování“ i v posudcích vybraných děl některých jiných velikánů české literatury, uvedenou tematickou oblast lze v zásadě ztvárňovat mezi dvěma krajními kvalitativními možnostmi: buď se jedná o umění, které se tváří jako pornografie, anebo o pornografii, která se tváří jako umění. Dle autorova opakovaného sarkastického názoru se současná próza jasně přiklání k možnosti druhé, a tudíž je potřeba přizpůsobit se všeobecně platnému vkusu. Texty ze Slepé bohyně však mají „ve skutečnosti“ s pornografií či oplzlostí pramálo společného. Příslušné scény jsou zde cudně opomíjeny s rafinovanými lákadly pro čtenářovu představivost (…postel má nebesa a ta jsou zatažená, s. 150) nebo jsou retušovány až přehnaně poetickým líčením, v němž se projevuje, podobně jako v barvitých a originálních charakteristikách hrdinů a „impresionisticky-symbolistických“ popisech prostředí, nemalá dávka autorovy invence a zároveň opět smyslu pro ironii: A byla jako stříbrný ježek a lvice a hvězda a karyatida, ronící z ňader med, a upír a mořská obluda a dvě labutě nad hnízdem, do kterého se dere souhvězdí velryby. A byla jako průtok vektoru skalárním součinem a jako barevně ohnivá sluj, do níž krvácí bezhlavý cyklista (s. 141).
Stejně jako jiné Křesadlovy prózy, ani Slepá bohyně netrpí nedostatkem typicky sžíravého humoru. Jím jsou atakovány nejen projevy abnormální sexuality, ale také třeba politická korektnost (Tyto povídky jsou o všelijakých divných sexuálních tendencích, dříve se tomu říkalo perverse nebo deviace, dneska na Západě se musí říkat varianty, aby se neurazili buzeranti, s. 10) nebo česká národní povaha, ušetřeno nezůstává ani prostředí církve nebo domácí a exilový literární provoz. Zvlášť spadeno má Křesadlo na různé psychologické teorie a školy (např. na psychoanalýzu), usilující deviace nějak teoreticky (ovšem marně) vysvětlit. Povídky však obsahují také momenty více tragické než komické a často mají i vyloženě pochmurný, až hororový tón (povídka Masopust); náhledy do zatracených duší deviantů i duší „normálních“ lidí, kteří s nimi chtě nechtě přicházejí do kontaktu, nahánějí místy husí kůži, a to bez nároků na happy end. Například v závěru povídky Rikitan o malém naivním obdivovateli foglarovek, který se stane obětí sadisty, se lékař probírá spisem s fotografiemi, v důsledku čehož se obrací k Bohu s hořkou pochybností o jeho existenci.
O existenci Křesadlovy Bohyně sice pochybovat nelze, leč nad některými popisovanými deviacemi může čtenář tu a tam značně znejistět. K tomu se vyjadřují paratextové autorské glosy, jimiž jsou některé povídky doprovázeny a podle nichž mají popisované události autentický předobraz (mimo to, některé postavy mají autobiografické rysy). Vedle nich lze ovšem v souboru nalézt povídky zakládající se na zjevné smyšlence, na travestii, na hyperbole apod. Příkladem může být sled ztřeštěných eskapád nebohého exhibicionisty, který nakonec spočine ve vášnivém náručí poloilegální „jeptišky“ (v povídce Hra na jelena), nebo variace na Wellsovu sci-fi o vědci, který pro bohaté fajnšmekry vyrábí všelijak zmutované milenky (Ostrov doktora Morouse). Ani v těchto povídkách však nejsou uvedené abnormality a perverzní představy nereálné, o čemž nás může rychle poučit kupříkladu Křesadlův Průvodce inteligentního laika džunglí současné psychologie a psychiatrie. Tuto populárně-naučnou knihu zmiňuji záměrně, neboť Slepou bohyni lze číst mimo jiné také jako beletristické zrcadlo příslušné kapitoly o sexuálních úchylkách či jako jakýsi beletrizovaný chorobopis. To se projevuje i na syžetu několika textů (a kvůli tomu mohou vyvstat spory o jejich žánrové zařazení mezi „klasické“ povídky): dějové schéma se v nich opírá o popis, jak hrdina někam šel nebo jel a na daném místě se pak projevila – spontánně nebo cíleně – jeho „záliba“.
Coby řečený Titán prožil Jan Křesadlo mýtickou dobu, kdy o výstupu na Parnas, anebo naopak o věčném zavržení opravdu rozhodovali neomylní bohové. Dnes je olympská vševědoucnost naštěstí tatam, takže se nakonec spokojím jen s předběžným odhadem: Slepá bohyně možná nedosahuje na úplný vrchol (a to ani jen v rámci Křesadlovy tvorby), ale rozhodně nezůstává v základním táboře, když už se jí podařilo podruhé, s mnohem kvalitnější, poctivější a pěknější knižní výbavou, vystoupit, tentokrát až ze samotného Tartaru.
Petr Hrtánek