KŘESADLOVA HŘÍČKA MEZI PORNOSATIROU A HOROREM

Jan Křesadlo:
Skrytý život Cypriána Belvy
Jan Jandourek - Tartaros, Praha 2007

Jméno Jana Křesadla (vlastním jménem Václava Pinkavy) dnes jako by se (nezaslouženě) pozvolna vytrácelo z povědomí nejen literárních kritiku, nýbrž i běžných čtenářů. A přece je to jen o něco více než deset let, kdy autor zemřel, tedy doba, která zdaleka nemusí být pro umělce propadlištěm času. Podnikavý nakladatel proto dokázal z autorovy pozůstalosti vytěžit věci dosud neznámé a oživit tak paměť na osobnost, která se specifickým způsobem zapsala do dějin našeho současného "krásného" písemnictví. U Křesadla ovšem přívlastek "krásný" ve vztahu k beletrii - jako u valné většiny současných významných prozaiků - není právě na místě, neboť jeho fikční světy bývají zalidněny postavami, které rozhodně nemají za cíl vyvolávat estetickou libost.

To   je   také   případ   protagonisty   jedné z   dosud   netištěných   Křesadlových   próz Skrytý život Cypriána Belvy. Jako den ukončení práce na tomto rukopise je udán 14. březen 1990, definitivní úprava pochází z ledna 1991. Patří tedy do období, kdy již autor měl za sebou exilové edice románů, jako byli Mrchopěvci (1984), Fuga Trium (1988) nebo Varaguru (1989) a kdy se jeho knihy poprvé oficiálně objevily také u nás. Příběh režimem ušlápnutého, leč inteligencí i sexuální potencí nadaného dokumentátora v jakémsi vědeckost předstírajícím  ústavu nese všechny rysy, jakými se vyznačovala autorova dosavadní tvorba. K tem nejvýraznějším a nejnápadnějším  patří grafické ozvláštňování textu, s nímž se setkáváme takřka ve všech jeho pracích. Zde použil hlaholského písma k tomu, aby čtenáři znesnadnil příjem lechtivých až obscénních erotických scén hetero - i homosexuální povahy, při nichž uplatnil - tak jako jinde ve svém díle - i své profesní poznatky o sexuálních úchylkách.

A jako tomu bývá vždy u tohoto autora, i zde usiloval dodat těmto pasážím funkční opodstatnění. Předmluva k příběhu Cypriána Belvy je totiž obsáhlou  obhajobou proti zakořeněným předsudkům některých kolegů spisovatelů i "metaliterátů" (rozuměj kritiků), kteří jeho dílu vtiskli etiketu nemravnosti. Obrana se ovšem týká pouze užití takzvaných neslušných výrazů; konstatoval tu, že ve své dosavadní tvorbě čítající v době, kdy románek o Belvovi psal, vlastně již sedm beletristických prací (a na tisícovku stran), se objevila vulgární slova jen na třech stranách, a to ještě v zašifrované podobě. Naproti tomu vyjmenovává celou řadu autorů, kteří napsali knihy, jaké v nadsázce označil za "oplzlé, slizké a smrduté". Patřili podle něho mezi ně kromě klasika Demla jak známí doboví spisovatelé jako Tatarka, Gruša, Bondy, Pelc a kupodivu také Iva Kotrlá, tak především Milan Kundera, proti němuž byl zvláště nepřátelsky naladěn nejen v tomto textu. Takto si předem získával benevolenci čtenáře, aby chápal obscenity v díle jako protest proti domněle   nespravedlivému   osočení.   Byl to však z autorovy strany spise trik, jak navnadit čtenáře, aby byl ochoten podstoupit práci s luštěním pasáží ručně psaných hlaholským písmem (jeho upravenou abecedu předložil na předsádce).

Tak se v této próze setkáváme s příznačným rysem křesadlovského způsobu psaní, totiž  s hravým zacházením s   výrazovou i významovou stránkou vlastního média umělecké literatury - jazyka.   Spisovatelova hravost se ovšem projevuje i v dalších rovinách díla, v tomto případě především ve fabulaci. Při výstavbě příběhu splétá účastnické postavy do bizarního kaleidoskopu jednotlivých scének (často motivovaných sexuálně na samé hranici pornografie - takže procento hlaholských pasážá v textu někdy až povážlivě narůstá). Ty mají většinou povahu komických gagů.
Děj sám, v podstatě velmi prostý (jde o sled protagonistových sexuálních zážitku připomínající pokleslou  erotickou  literaturu), je ovšem okořeněn vypravěčovými politickými a filozofickými úvahami, jež jsou satiricky vyhroceny nejen proti komunistickému režimu, nýbrž i - podobně jako například v souboru Království české a jiné polokatolické povídky (1996) - proti klerikálnímu dogmatismu (v tomto případě v otázce mystické transsubstanciace božího těla v chléb a víno).

Jak už to u Křesadla bývá, dal se svou fabulační  vynalézavostí   nakonec   svést k fantasknímu závěru, v němž překročil žánrový rámec satirické pornoparodie směrem k hororu. Uvedl tu na scénu "ďábelskou" postavu ústavního topiče, tajemného satanistického svůdce a mysteriózního vládce nad protagonistovým okolím i nad jeho vědomím, jenž se mu stane životu nebezpečným. V řešení dramatické situace zůstal ovšem autor věren zákonitosti hororového žánru a vytvořil k tomuto účelu postavu mentálně retardovaného siláka připomínajícího typ Frankensteina, jenž v drastické scéně zbaví ústřední postavu ohroženi.

Posmrtná edice další Křesadlovy prózy tedy jen rozmnožila známé doklady jeho autorského stylu s jeho přednostmi (hravá snadnost v zacházení s výrazovými prostředky i ve vedení děje) i nedostatky (sklon k populistickému žurnalismu v úvahových pasážích), nepřinesla však kromě zvýrazněného erotismu nic, co by autorovu osobnost pomohlo nově osvětlit.

Aleš Haman

(Tvar 18/07)